Najít respekt sám k sobě

Určitě znáte někoho, koho nekonečně vyčerpává neschopnost říci na cokoliv ne; nebo někoho, kdo zmírá pod tíhou potřeby být s každým zadobře navzdory svým vlastním potřebám; a taky určitě znáte někoho, kdo tyto dvě vlastnosti talentovaně kombinuje. Přesně tím třetím typem je Lea Blumenthal. Chce žít se všemi v harmonii, protože pak se možná někdy dostaví ta harmonie vnitřní. O své závislosti na harmonii napsala knihu Udělej to jako racek. Vy… se na to!, kterou na jaře 2023 vydalo nakladatelství Kazda.

Název knihy se nemusí každému zamlouvat, ale nenechme se odradit. Lea má lehké pero a složité téma emočních vzorců, které si všichni neseme z původní rodiny, dokázala podat srozumitelně, vtipně a hlavně sugestivně. Lea nemluví o teorii traumatu, Lea nám vypráví příběh.

Kniha začíná historkou s nesnesitelnou sousedkou, která má být po zbytek knihy lakmusovým papírkem Leina vztahu k sobě. Sousedka zazvoní a vynadá Lee, aby si uklidila zablácené běžecké boty do bytu a nenechávala je na chodbě. Vztah se sousedy je sice v životě důležitý (všichni to známe), ale v knize (jako v životě) tvoří jen svrchní vrstvu. Důležitější jsou jiné vztahy a o těch kniha vypráví primárně. Lea má přítele, v jejích očích je úžasný, ale dělá spoustu věcí, které jí jsou nepříjemné. Bojí se mu je říct, protože ho má ráda a nechce s ním přijít do konfliktu. Také má kamarádku, se kterou chodí běhat. Problém je v tom, že Lea běhání nesnáší, ale přece nebude kazit přátelství tím, že kamarádku odmítne. V práci to má Lea podobně. Práci má ráda, ráda pomůže se vším, ale navzdory sama sobě. Protože se bojí konfliktu.

Lea je čistokrevný případ posedlosti harmonií za každou cenu. Mohlo by se tak zdát, že se jedná o extrém, který nás ostatní nemusí zajímat. Jenže Lea jde ve svém vyprávění hlouběji. Popisuje na sobě, jak funguje sebepojetí a sebeúcta, kterou – zdá se – naprosto postrádá. Hledání respektu k sobě a svým potřebám tvoří bazální rovinu celého vyprávění, a proto se kniha dotkne každého z nás. 

Lea začne pátrat po tom, kde se v ní tahle ovčí krotká poddajnost vzala. Dochází samozřejmě (vedle nepříjemných zážitků se spolužáky ze základky) ke vztahu s matkou a otcem. A v této rovině je kniha nejsilnější. Tiché ponižování a neúcta ze strany otce; pasivní agrese a neschopnost normální komunikace ze strany matky.

Lea na sobě začne makat, hledat, zkoušet si vymezovat svůj prostor. Pomalu. Bolí to. Ne vždy se vše povede. Lidé kolem ní ale ucítí změnu, a i oni se musí začít vyrovnávat s novou Leou. Poslední třetinu krátkého Leina vyprávění už čtete se zatajeným dechem. Protože je Advent a blíží se Vánoce. A to je o dusnou domácí atmosféru (Lea tráví Vánoce s přítelem u svých rodičů) postaráno. Na Štědrý den se – jako každý rok – koncentrují veškeré za 40 let nastřádané tenze. Dusno by se dalo krájet. Lea má ale za sebou tvrdou terapii. Postavila se sousedce, vytyčila si jasné hranice v práci, prolomila tabu s kamarády. Dokonce i s přítelem je teď vše mnohem vyrovnanější (nikoliv harmoničtější). Ale co matka a otec? To není jen tak (všichni víme). Když vás otec už dvě tři desetiletí nebere vážně, jak s tím naložit, když sedíte u jednoho stolu? Zvládne to Lea?

Pokud vás to zajímá, knihu si přečtěte. Pokud jste v tomto popisu našli zlomek některého vašeho známého, knihu mu pořiďte. Kniha Ley Blumenthal je skvělá jako odrazový můstek k hledání sebeúcty. K hledání toho, jak se vyrovnat s tím, že každý z nás si své hranice ve vztazích musí vykomunikovat sám. A když to neumíme z domu, není nic ztraceno, naučíme se to třeba ve čtyřiceti jako Lea.